Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané FULL OF HELL deskou „Trumpeting Ecstasy“ potvrzují svoji unikátní pozici na extrémní scéně. Spojení noisu, industriálu a grindcoru nikdy nebylo tak intenzivní. Na poslední desce dochází k explozivnímu spojení žánrů, které se utrhly ze řetězu a vzájemně spolu kopulují v nepředstavitelných polohách. Přímočarý rychlý grindcore, někdy říznutý i crustem, tu přechází v chaotické hardcorové jízdy, které překvapují agresivní zběsilostí v rytmice. Mezi tím protéká řeka té nejšpinavější noisové vazelíny, která nahrávku zahušťuje, jindy dopřává krátké zneklidňující přestávky v neutuchajících útocích na vaše uši, připomínající mezery mezi kulometnou salvou. Zcela nový rozměr v intenzitě instrumentálního masakru dodává hlas Dylana Walkera, který často balancuje na pomezí black metalového skřehotáku a toho nejintenzivnějšího screamu.
Mnoho skladeb má kolem jedné minuty. To jen znásobuje ten tlak, který přichází a odeznívá v grindcorových ničivých tsunami. Skladba „Trumpeting Ecstasy“ je výraznou odbočkou v rámci alba. Má asi nejindustriálnější podtón, velmi kontrastně z ní vykvétá ženský vokál a to na smetišti, které je asi tou největší špínou, jakou Kurt Ballou v poslední době na nějaké nahrávce udělal. CODE ORANGE jsou oproti tomu blýskavá mainstreamová bezpečná nahrávka. Bohužel jen v rámci zvuku. Oproti předchozímu materiálu se tu FULL OF HELL více přiklánějí ke klasickým grindovým postupům a méně experimentují, ale vůbec mi to nevadí. Stále je to mistrovsky ukovaný chaos, který má vysoké obrátky a intenzivně se zarývá do kůže.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.